štikozubec
šťikoyubec
Štikozubec obecný (Merluccius merluccius), zvaný též hejk nebo mořská štika, je dravá ryba z čeledi štikozubcovitých, která žije v severovýchodním Atlantiku, Středozemním a Černém moři. Má chutné, málo tučné bílé maso, je proto intenzivně lovena komerčními rybáři a její populace trpí nadměrným rybolovem.
Synonyma[editovat | editovat zdroj]
- Gadus ruber Lacepède, 1803
- Merluccius vulgaris Fleming, 1828
- Merluccius smiridus Rafinesque, 1810
- Merlucius esculentus Risso, 1826
- Hidronus marlucius Minding, 1832
- Merlucius sinuatus Swainson, 1838
- Merlucius ambiguus Lowe, 1840
- Merlucius lanatus Gronow, 1854
- Merfuccius argentatus Günther, 1862
- Merluccius linnei Malm, 1877
- Onus guttatus Collett, 1890
- Trachinoides maroccanus Borodin, 1934
Rozšíření[editovat | editovat zdroj]
Štikozubec obecný je evropský druh štikozubce, severní populace obývá atlantické pobřeží Evropy od Norska až k Islandu, Severní moře a Biskajský záliv, jižní populace žije v Atlantickém oceánu u portugalských břehů a u západního pobřeží Severní Afriky, n jihu až k Mauretánii, ve Středozemním moři a při jižním pobřeží Černého moře.
Biologie[editovat | editovat zdroj]
Štikozubci žijí v hejnech u dna ve velkých hloubkách, obvykle mezi 70–370 m[2], vyskytují se však také v mělčích vodách, v hloubce 30 m nebo naopak v hloubce až 1000 m[3]. Jsou eurytopní, obývají různá stanoviště a nemají příliš vyhraněné nároky na životní prostředí, preferují však bahnité dno. Dospělci během noci migrují směrem k hladině.
Jsou to dravci, loví hlavně jiné ryby, jejich kořistí se stávají sardinky, ančovičky, šproti, sledi a tresky, výjimkou není ani kanibalismus. Živí se také hlavonožci. Následují rybí hejna, nezůstávají na jednom místě, v létě jsou blíže k pobřeží a v zimě spíše na otevřeném moři.
Období tření je dlouhé a doba se liší u jednotlivých populací, jižní populace Merluccius merluccius smiridus se začíná rozmnožovat dříve. U afrického pobřeží a ve Středozemním moři se štikozubci třou od prosince do června, v hloubce mezi 100 až 300 m. Severní populace se vytírá blíže k hladině, v Biskajském zálivu probíhá tření od února do května, kolem Islandu od dubna do července a v okolí Skotska od května do srpna[3]. Jsou velmi plodní, jediná samice může při tření vyprodukovat 2–7 miliónů jiker[3], 70 cm dlouhá jikernačka může před vytřením obsahovat až 400 000 jiker[4].
Plůdek se stává součástí planktonu, mladé rybky se první rok svého života, dokud nedorostou asi 16 cm[5], živí hlavně korýši (krunýřovci, vidlonožci, různonožci). Mladí štikozubci žijí v mělčích vodách, při bahnitém dně.
U dna zůstávají štikozubci až do tří let věku. Samci pohlavně dospívají v pěti letech, samice v sedmi, v tomto věku jsou jedinci severní populace 40 cm, resp. 57 cm dlouzí. Jižní populace roste pomaleji, při dosažení pohlavní dospělosti jsou samci 26–27 cm dlouzí a samice dorůstají 36–40 cm[3]. Samice rostou rychleji než samci. Jsou to dlouhověké ryby, mohou se dožít až 20 let.
Lov[editovat | editovat zdroj]
Štikozubec obecný má bílé, měkké, netučné a chutné maso, které je poměrně ceněné, je proto komerčně loven. Nejčastěji jsou používány vlečné sítě a to včetně kontroverzníchhlubinných vlečných sítí, jelikož štikozubci žijí u dna, dále se loví na dlouhou lovnou šňůru. Hlavní oblasti lovu je území na severozápad od Skotska, na západ a jih od Irska, Biskajský záliv, španělské, portugalské a africké pobřeží. Většina ryb je ulovena španělskými loděmi, dále je loven Italy, Francouzi, Velkou Británií a v malém množství dalšími státy.
Štikozubec obecný trpí nadměrným rybolovem; v době od roku 1961 do roku 2003 bylo ročně uloveno 42 000 – 96 000 tun štikozubce[6], u jižní populace biomasa dospělých ryb schopných tření prudce poklesla mezi lety 1982–1986[7], z 60 000 t klesla na méně než 30 000 t. To vedlo k poklesu ulovených ryb z téměř 23 000 t na necelých 8 000 t v roce 1998, nicméně v tomto roce byla biomasa rozmnožujících se ryb odhadována na pouhých 20 000 t[7]. ACFM (Advisory Committee on Fishery Management) proto doporučilo zastavení lovu, než se populace vzpamatuje, zatím k tomu však nedošlo.
V případě severní populace počty ryb rychle klesly na konci 90. let 20. stol. a v současnosti činí asi polovinu stavu v sedmdesátých letech, z téměř 300 000 t klesla biomasa dospělých ryb schopných rozmnožování na 95 100 t v roce 1999[8]. Přitom přijatelný počet pro dlouhodobě udržitelnou situaci je 140 000 t. Pro severní populaci štikozubce obecného byl v roce 2004 přijat Plán na záchranu (EC Reg. No 811/2004). V roce 2006 bylo uloveno 41 800 t, biomasa rozmnožujících se ryb činila 139 900 t[8].
Štikozubec obecný
Štikozubec obecný (Merluccius merluccius)Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]Vědecká klasifikace Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Třída: paprskoploutví (Actinopterygii) Řád: hrdloploutví (Gadiformes) Čeleď: štikozubcovití (Merlucciidae) Rod: štikozubec (Merluccius) Binomické jméno Merluccius merluccius
Linné, 1758Některá data mohou pocházet z datové položky.